Byl červen roku 1994. Ve vlahé noci na silnici se začal psát tento neuvěřitelný příběh. Právě tam– našli malého chlapce. Byl bosý, ušmudlaný, hladový. Oči měl velké a vystrašené, jako by se snažil pochopit, proč je svět tak tvrdý. Jmenoval se Fanda. Bylo mu šest let.

Neměl domov, jaký by si dítě zasloužilo. V bytě, kde do té doby žil, nebylo teplo, nebyla tam láska, nebyla tam budoucnost. Jen ticho, špína a pocit, že je na světě navíc. Ten den se ale všechno změnilo.

Fandu odvezli do Rodinného dětského domova Duha, o.p.s. v Mezirolí. Mimochodem – šlo o vůbec první soukromý dětský domov v Čechách. Dům, který voněl po bábovce a čerstvě posekané trávě. Dům, kde se na něj někdo poprvé usmál, kde se na děti mluvilo jménem a kde se věřilo, že každé dítě má právo na lásku. V kuchyni vládla „maminka“ – žena s laskavým úsměvem a zástěrou, která se starala o domácnost a o to, aby měla všechna bříška plná a srdce klidná. Ale pro malého kluka, který znal jen chlad, nezájem a ticho, to byl šok. První noci nemohl spát v posteli – byla příliš měkká, příliš čistá, příliš jiná. Ležel na zemi, zabalený v dece, a tiše plakal. Ne proto, že by se bál, ale protože jeho tělo i duše si na bezpečí teprve musely zvyknout.

Ale pak přišel on – ředitel domova. Muž s laskavýma očima a hlasem, který zněl jako bezpečí. Sedl si vedle něj, položil mu ruku na rameno a řekl: „Tady jsi doma, Fando. A já jsem tu pro tebe.“ Od té chvíle mu Fanda začal říkat tatínku. A nebylo to jen slovo – byla to pravda.

Fanda začal chodit do školy. Učení mu nešlo snadno, ale měl kolem sebe lidi, kteří věřili, že to zvládne. A on to zvládl. Vyučil se, a i když cesta nebyla jednoduchá, našel své místo – v chráněné dílně, kde pracuje už řadu let. Každý den tam chodí s hrdostí, že něco dokáže, že je platný.

Vyrostl obklopený láskou. V rodinném dětském domově Duha našel nejen bezpečí, ale i skutečnou rodinu. Měl kolem sebe mnoho sourozenců – dětí, které s ním sdílely radosti i těžkosti, a se kterými ho dodnes pojí silné pouto. Společně slavili narozeniny, hráli si na zahradě, pečovali o domácí zvířata i dům, učili se pomáhat si navzájem. Fanda se stal součástí jedné velké rodiny, která ho formovala, podporovala a nikdy ho neopustila. I dnes se s „bratry a sestrami“ z domova vídá, volají si, navštěvují se. Jsou to vztahy, které přetrvaly čas i vzdálenost – vztahy, které mu dávají pocit, že někam patří. Jak dospíval, začal si více věřit. Společně s tatínkem, který ho provázel celým dosavadním životem, usoudili, že nastal čas na další životní krok. Fanda byl připraven zkusit žít s větší mírou vlastní odpovědnosti, ale stále s podporou, kterou potřeboval.

V červenci 2007 se přestěhoval do Chráněného bydlení Sokolov. Byl to jeho další krok na cestě k samostatnosti. Učil se vařit, prát, hospodařit s penězi. A i když to někdy bolelo, nikdy nebyl sám. Měl podporu, měl důvěru, měl naději.

A pak přišel rok 2025. Fanda, dnes sedmatřicetiletý muž, si poprvé otevřel dveře svého vlastního nájemního bytu. Byt voněl novotou a svobodou. Na stěně pomyslně visela fotka jeho tatínka z dětského domova. Fanda se na ni podíval, usmál se a řekl: „Díky, že jsi mi ukázal, co to znamená mít domov.“ A tatínek ho provází stále. Jeho role neskončila s dětstvím – stal se Fandovým opatrovníkem a zůstává mu oporou i v dospělém životě. Jeho přítomnost je tichá, ale stálá. Neřídí Fandův život, jen stojí vedle něj – jako maják, ke kterému se může kdykoli obrátit.

Celým Fandovým životem se jako zlatá nit vinul jeden dar – možnost vyrůstat v prostředí, kde byl vnímán jako jedinečný člověk, ne jako položka v systému. Měl štěstí. Dostal šanci vyrůstat v prostředí, kde se na něj dívali jako na člověka, s láskou a podporou. Kde ho znali jménem, kde ho objali, když to potřeboval, a kde ho vedli, když klopýtl.

Fanda není hrdina z knihy. Je to skutečný člověk, který ukazuje, co dokáže láska, trpělivost a víra v druhého. A jeho příběh je důkazem, že i z těch nejtěžších začátků může vyrůst krásný život.